Hat Yai
Po dopsání minulýho článku sme samozřejmě nedodrželi náš plán a místo spát sme vyrazili ještě za písničkou a na drink… Místní thajskej kytarista a zpěvák (v jedný osobě) byl hroznej střelec a sázel to tam od AC/DC po Pomádu, takže z času vyhrazeného pro spánek sme nezanedbatelnou část proprcali sezením v baru…
Ráno jsme teda vstali (ale byl to dost boj), narvali věci do báglů a v hroznym vedru (počasí se zřejmě rozhodlo, že nás v náš transpotní den upeče) vyrazili přes celý město na 100 metrů vzdálenej autobusák (taková bouda u silnice, vlastně jediná zastávka v Pai)… Nasedli sme do stejný káry, kterou nás přivezli (ne přesně tý stejný, ale stejnej typ, jinej tudle trasu zřejmě asi ani nejezdí), a vyrazili znovu na zvracecí silnici (minule sme seděli ve předu vedle řidiče, teďka úplně vzádu, těsně přede dveřma od kufru, což uplně mění požitek z jízdy)… Já si dal prozřetelně kinerdil a cesta mi krásně a v pohodičce utekla… Část cesty jsme strávili řešením, proč to bylo v Pai tak divný, a nakonec sme společně dospěli k názoru, že místní obyvatelé – Hmongové (prastarý původní horský kmeny, který před dávnými časy určitě běhali s klackama po lese a jedouce na slonovi budovali velkolepou kultůru) sou hrozný čůráci… Všichni Thajci sou suprový lidi, hrozně příjemný, usměvavý, snaživý, ale tadleta parta Hmongů, to sou nemakačenka, který to nebaví, a tak nehákujou a nedělaj nic, parta trotlů, idioti ze kterých já se skoro posral (jeden příklad za všechny: příšli sme do hospody na jídlo, místní servírka nám dala lístek, sedla si, zapla si hru na telefonu a 48 minut hrála, aniž by se na nás podívala. Po tom, co dohrála, my si konečně objednali, ona to zahlásila do kuchyně, sedla si a znova vytáhla telefon. Po dvaceti minutách kuchyň vydala jídlo, ona si ho na výdejnim okýnku po dalších deseti minutách všimla a přinesla nám ho. Když sme dojedli, další půl hodinku sme čekali, až dohraje další level, aby sme mohli zaplatit)… Změnou hospody si nepomůžete, všude je to stejný… Já skoro vylít z kůže, ale Hrb mě držel svejma (debilníma) kecama o místní kultuře a mentalitě… Ale okolí Pai bylo geniální, fakt skvělý, ať si v průvodcích píšou co chtěj, stálo za to tam jet...
Za tři a půl hodinky sme dojeli do starýho dobrýho Chiang Mai, dali si jídlo (bylo na stole během pěti minut - bylo hezký zjistit, že se ten svět eště uplně nezbláznil), sedli si na Tonnyho vodu do baru, kde sem měl před pár dny oči přilepený na televizi s formulema a pak sme si chytili tuktukáře, kterej nás hodil na malinkej Chiang Mai International Airport… Zacheck-inovali sme se, odevzdali bágly paní u pásu a každej sme si zabrali 3 sedačky, na kterých sme se rozvalili s naší literaturou a čekali na naše éro… Po hodině na celym letišti vypad proud (což mě dost nepotešilo, protože my, co sme skoukli dvě serie leteckejch katastrof víme, že timdle to vždycky začíná), ale za chvilku se rozeběhnul záložní generátor (což se dalo snadno poznat, celý letiště vibrovalo, a chvíle světla střídaly chvíle bez světla)… Tak sme se rozhodli nechat literaturu literaturou a vyrazili do letištní kantýny, která musela bejt zaručeně suprová, protože tam chodili všechny asijský letušky… Potom se AirAsia rozhodli, že už je čas, tak sme se nalodili do letadla a vypálili na stmívající se nebe… Hrb mě uklidnil informací, že tendle ten typ letadla eště nikdy nespadnul, a tak sem se nestaral o nějaký zřícování se dolů, ale pokračoval v četbě, cesta strašně rychle utekla (i když to byli dvě hodiny) a zatím co Michael Corleone zastřelil Sollozza a McCluskeyho v italský restauraci v New Yorku, my se chystali na přistání v Hat Yai… Landing dopadnul dobře, takže my mohli čapnout znova svoje bágly a z překlimatizované letištní pidi-budovy vylíst do večerního vedra jen těsně nad malayskou hranicí…
Na letišti nás vyzvedla Dáňa (pro ty méně světa znalý – Hrbova přítelkyně) a dva místní studenti Boss a C´em (Boss je místní teepek, co všude jezdí pickupem a všude nás vozí, a C´em je prostorově výraznější nepříliž hezká thajská samička, co mu je všude za prdelí – nevim, jak ty jejich ména správně napsat, natož vyslovit, doopravdy se tak nemenujou, ale všichni jim tak řikaj, sou to jen přezdívky, jejich reálný ména budou jisto jistě ještě daleko šílenější a nevyslovitelnější)… Vzali nás na večeři, kterou komplet zatáhli (my dělali, jak nám to strašně vadí a přemlouvali je, že si to zaplatíme sami, přemlouvali, tak věrohodně, že sem se skoro až bál, že se nám to povede) a odvezli nás do našeho ubytování… Neni to žádnej Hilton, jeden pokoj, koupelna s integrovanym záchodem, kterej je přímo pod sprchou (architekt navrhující todle řešení se asi rád sprchoval při sraní) a minibalkón (proti koleji v HK je to těžká dekadence)… Dáňa tu bydlí už skoro měsíc, takže Hrb se přistěhoval k ní a já vyfásnul vlastní pokoj… Při prozkoumávání svýho novýho klimatizovanýho království sem měl takovej menší incident s dveřma od balkónu, ale vše se nakonec v dobré obrátilo, já se uvelebil ve svým letišti, pustil na chvíli místní verzi MTV a šel pěkně spát (co dělali oni netušim, našteští sem o kus dál a nemam s nima žádnou společnou zeď)…
Naše první ráno v Hat Yai. Dáňa šla do školy, tak sme tam na kukandu vyrazili s ní, C´em nás čapla, že nám to tam ukáže, tak nás protáhla celym barákem plnym laboratoří a všemožnýma jinýma krávovinami, valnej dojem to na mě neudělalo, ale body pro ní, snaha se cení. Potom sme s místníma vědeckejma nadějema dali oběd ve školní kantýně (jako normální hospoda, paní Malá se má eště hodně co učit) a od nějaký místní buchty si pučili motorku (nevim no, ale přijít za mnou v Čechách dva teepci který znám sotva tři minuty, tak jim motorku – kdybych nějakou měl – rozhodně nepučim, ale asi jinej kraj, jinej mrav)… Poděkovali sme, nechali sme Dáňu Dáňou a asiaty asiatama a na naší nově zapůjčené Hondě sem s Hrbem na zádech odfrčel do pryč... Postupně vymotali z areálu školy, najeli na dálnici a blížili se k parku, kam sme měli namířeno... Park byl zase plnej nějakejch věřících věcí, takže sme viděli ohromnýho zlatýho budhu, nejaký svatý zlatý slony a i nějaký takový spíš k čínskýmu umění patřící sochy a tak různě... A taky supr výhled na město, který, ač se zespoda nezdá, je celkem prťavý (teda aspoň proti Bangkoku a Chiang Mai)... Pak sme řekli jakýpak copak a napálili to necelejch 40km k moři... Po cestě sme jeli skrz vesnici, kde to neuvěřitelně smrdělo hnijícíma rybama, asi 20 kiláků od moře, ale ten smrad byl neuvěřitelnej... Po půl hoďce v hustym thajskym provozu sme dorazili k moři... Dlouhá písečná pláž kam až oko dohlídne, na zemi víc mušlí než šutrů v dálce jeden ostrov, paráda... Nikde nikdo, ani noha na celý tý nekonečný pláži pláži, takže sme to prohlásili za naši soukromou koupací zónu a poslali to do vody... Voda teplá jak chcanky, v takovýdle vodě se normálně doma sprchuju, tak sem se tam chvíli ráchali jako děti co sou prvně u moře... Pak sme objevili rybu co plavala s hlavou nad vodou, nedřív k nám, pak zase od nás, mrskala ocasem, kormidlovalam ale furt čuměla z vody aniž by se za těch 5 minut co sme na ní čumeli potopila... Tak sme to uzavřeli tim, že ta ryba je magor, a nechali jí v její duševní chorobě plavat dál, nalezli zas na náš stroj a jako motorizovaná jednotka sme se hnali zpátky... Skrz rybí vesnici (pochopitelně) do města, natankovat děvčeti plnou, za to, že nám to pučila a pak na naše ubytování, smejt sůl, převlíct se na párty, a ke škole, kde byl sraz s místíma... Boss nás (mě, Hrba, Dáňu a tu vypasenou C´em) hodil na večeři (ostatní se dopravili na motorkách, takže už byli po jídle, než sme tam dorazili, protže auto večer ve městě tady nemá moc šanci), najedli sme se, (tentokrát sme teda platili, my, no, co se dalo dělat) a jeli do hospody, kde už čekal zbytek grupy... Nekuřácká hospoda bez alkoholu (majitel byl muslim) a bylo uplně narváno, něco co se u nás prostě stát nemůže... Konečně sem měl možnost podrobně prozkoumat zbytek naší grupy, kromě Bosse a C´em to bylo 8 holek a teplouš, co se občas za holku převlíká (oni o něm mluvěj všichni jako o „ní“)... Pro všechny sem byl hrozná senzace atrakce (už od příletu se za náma všichni otáčej, všichni si nás prohlížej, protože sem turisti vůbec nejezděj, a když jo, tak to sou muslimové z Malaysie, ale bílí, že by se tu ukázali, tak to vůbec), jasně Hrb tam byl s Dáňou, ale já chudák sám bloňdatej s modrejma očima, sem se se všema musel fotit, se všema si povídat... Hrb mě těžce nekolegiálně nechal napospas osudu a povídalo si s Dáňou a Bossem, zatim co já musel bavit zbytek holčičí party... Postpně sem zjistil, že ta bábovka, co nám pučila motorku je [Vau] a pak tam byla taky [Peng], [Džeu], [Šu], [Tarn] a další ty si ale nepamatuju... Všechny i když vypadali na 16 byli starší než já (kde sem to jen viděl) a chechtali se jak puberťačky... Pak sme šli na chvíli do dalšího podniku, kde už se pilo (oni ale stejně nepili), takže já pil a kecal víc a víc a ony se víc a víc smály a pak Boss odhadnul, že je čas jít spát, tak nás zase naložil do pickupu a jeli sme dom...
No a dneska byl takzvaný monsunový déšť, my s Hrbem se poflakovali na ubytování a v jeho nejbližšim okolí, Dáňa byla poslední den ve škole... Plánujem, co budem dělat dál, pojedem asi na Ko Lipe, ale jako to ví pouze budha, uvidíme podle počasí, protože pokud budou vlny, tak se tam nedostanem a budem naše detailní plány muset přehodnotit... Teď vyrazíme zase někam s místníma, prej něco spešl, dlouhá cesta směrem k moři, tak sem na to dost zvědavej...
Mějte se, zdraví Roman, Honza a nově i Dáňa
(P.S. Píšu z Dáni počítače, čínskej bůh zábavy (toho sme taky viděli) žehnej český klávesnici)