Koh Lanta
Když sme se s Hrbem vrátili z internetu na pokoj za Dáňou, dali sme před spaním ještě společně miniporadu na téma: „kam dál“ a rozhodlo se, že Lanta (jako mě to bylo fuk, já to tu neznám, tak kejvnu na všechno, to oni už tu byli)...
Ráno (5. 9.) sme se s báglama (za drobnej peníz) nechali hodit k lodi (noha se lepší, ale nějaký velký chození pěšky Dáňa ještě přeci jenom nemá)... Před naloženim zavazadel hodila Dáňa zajímavej nápad - nápad, že do sebe nafutruje kinedril kdyby náhodou - nápad, který mě také zaujal, tak sem si chtěl taky piluly z báglu vyndat... Ale Hrb nás, jako zkušený mořeplavec, přesvědčil svojí geniální větou „vždyť je to moře uplně klidný, kašlete na kinedril, to je zbytečný“, že je to opravdu zbytečnost, a že se není čeho obávat , takže na lék proti kinetóze nakonec u nikoho z naší trojice nedošlo... Když se naložili všechny kufry a batohy, lidi postupně začali nastupovat... Dáňa chtěla na střechou nekrytou příď, ale než se tam na svejch fofr klackách doberlila, už tam bylo plno, takže sme nakonec obsadili první řadu uvnitř, hned za kapitánem... Než nastoupil zbytek cestujích, zvedal se postupně vítr, a když sme vyjížděli, začínalo lehce pršet... Ještě sme stále měli vzdalující se Koh Lipe na dohled, když začalo chcát festovně, Hrbovo klidný moře zneklidnělo a lidi na přídi si začali zapínat záchranný vesty kolem hlavy, aby jim nepršelo do ksichtu... Cákance z vln, déšť a vítr pronikali do houpající a naklánějící se lodi, jejíž střecha a okna netěsnili, ale i tak nám mokrý myši na přídi mohli jen tiše závidět... Rozhovory ostatních cestujících postupně utichaly, každý se začínal soustředit sám na sebe a své vlastní příznaky mořské nemoci (jen Hrb si v klidu dál čet knížku)... Na tvářích spolucestujících bylo vidět, že bojují se svou snídaní, někteří z nich už jistě věděli, že nemají sebemenší šanci vyhrát, jen nikdo zkrátka nechce být ten první... Když po půl hodině vzdal první pán svůj boj a spustil tak řetězovou reakci vyštěkávání snídaní do igelitovejch sáčků... Lavina lidí přesunující se na záď, která houpe nejmíň (aspoň teda čistě teoreticky) dost možná doufala, že jejich boj třeba ještě není prohraný, ale hořké zklamání v jejích očích, když vyhazovali svůj plný sáček z lodi, bylo všeříkající... Pod hladinou asi začaly rybí hodovní orgie, ale nad hladinou se po lodi začala šířit kyselá pachová stopa... Jeden z našich čtyř motorů vysadil a náš (cca jedenáctiletej) plavčík ho šel opravit, moc nadějí to v nás nevzbuzovalo... Hrba, od chvíle, kdy se pán vedle něho přidal do skupiny ukazovačů své ranní natráveniny, přestala knížka tak úplně zajímat, a radši se začal přesunovat do méně toxikované zóny... Dáňa byla zelená jako pažit fotbalového hřiště, a když se jí i přes několikeré stahy břišních svalů toužících po zvracení, nepovedlo naplnit její pytlík (zaštěkala si jen tak na prázdno), tak tam jen tak seděla s výrazem absolutní odevzdanosti – s její nohou se přesunout nikam nemohla, tak si vychutnala plnou palbu odéru z lidí vyvrhávajících svou důstojnost dutinou ústní... Já, usazen od nástupu bezpečně v rohu (na úrovni kapitána, on na pravoboku a já na levoboku, já si to nevybral, to na mě zbylo), sem si v hlavě rovnal myšlenky, jak já to tu kurva ve zdraví překonám... Nekoukat jak ostatní blejou, to mi přišlo v celku automatický, ale člověk ze zvědavosti sem tam stejně jukne, aby zmonitoroval situaci... Za druhý sem si řikal, že když bude houpat loď a já se eště v ní, tak to nebude dobrý, tak sem se pevně držel všeho kolem mě, abych pokud možno kopíroval pouze pohyb lodi a nepřidával k tomu ještě nějakej svuj vlastní... A za třetí, využil sem svýho místa, stoupnul si a koukal ven – kapitán přece nikdy nebleje, jediný vysvětlení co mě v tu chvíli napadlo: „Vidí ven a tak ví co příde, kam se loď pohne a tělo se na to dokáže připravit.“... Pán vedle mě nesl cestu v pohodě, ještě se na mě usmíval, tak sem byl rád, aspoň že mi nikdo nevohodí nohy... Po dvou a půl hodinách plavby nás tři zbylé motory konečně dotlačili do přístavu Pakbara... Pravda, dvakrát dobře mi teda nebylo, ale snídaně zůstala tam kde mě měla, takže „mission accomplished“... Dáňa postupně přecházela z limetkový do citrónový, takže taky dobrý, a Hrb si mezi tim dočet kapitolu, takže všechno v cajku...
Ve slejváku sem místním (využívajícím každý cenťák zastřešeného prostoru venku) předváděl, co umí goráč, tak sem prošel pod okapem (jejich otevřený pusy a uznalý kejvání hlavou jednoho zahřejou na duši), a pak se vydal koupit jízdenky přes Trang na Koh Lanta... S lístkama se vrátil do přístavu a pak všichni společně vyrazili čekat na místo odjezdu... Po půl hodině čekání sme nastoupili do již dobře známé toyoťácké dodávky a vyrazili... Cesta probíhala v celku stereotypně, čumění z okna, pospávání... Jediný rozptýlení bylo, když přistoupila paní se zmoklym smradlavym čoklem, kterej se pod sedačkou prodíral k mejm nohamám, tak sem ho žabkou vždycky zarval zpátky pod sedačku, z pod který přilez (asi po dvacátý už mu to asi došlo a vybral si jinou trasu)... Pak paní se psem zas vystoupila a my pokračovali v nudný nekonečný cestě... Až odpoledne sme dorazili do Trangu, měli sme půl hodiny pauzu, tak sme s Hrbem vyrazili na obhlídku... Město vypadalo celkem slusnš, skoro by se řeklo bohatě, mělo zajímavý značkový obchody a i celkem slušný ceny (Converse bych v nějaký díře uprostřed ničeho nečekal)... Jako všichni ostatní návštěvníci tohoto města sme pouze projížděli, když naše půl hodina uplynula, naskládali sme do další dodávky a pokračovali dál... Skrz uměle vysázené lesy kokosovejch palem, kaučokovníků a banánovníku sme se vlekli směrem k ostrovu... Potom přišla jedna cesta trajektem, po chvíli normální jízdy pak druhá... Odvezli nás na naše zamluvený ubytko, který sme zamluvili (za celkem supr prachy) při našem zevlení po Trangu... Na Koh Lanta padla tma dřív než sme se ubytovali, tak sme šli aspoň v areálu bungalovů na večeři (pozor, na pokoji máme sprchu s teplou vodou, splachovací záchod, umyvadlo, lednici a wifinu, v areálu je pak restaurace, kus vyhrazené pláže a bazén, to jako mrdy zase), pak si šla Dáňa lehnout, tak sme s Hrbem prozkoumali nejbližší okolí... Sleepy Hollow v blízkosti našeho nového přechodného bydliště nabízela jednu restauraci, jeden stánek a muslimskou modlitebnu... Hospoda, kde sme se teda eště dojedli, už zavírala, stánek už byl zavřenej, tak sme si řekli, že tady nás nic dobrýho nečeká, vysrali se pro dnešek na celý naše prozkoumávání a šli radši koukat s Dáňou na film...
6. září 2013 – První ráno na Koh Lanta – Nasnídali sme se v tý jediný putice, co sme mimo areál objevili a přemejšleli co dál... Hrb s Dáňou, že zůstanou v areálu a budou odpočívat, tak sem si pučil motorku, natočil plnou a vyrazil... Ostrov je z drtivý většiny obýván muslimským obyvatelstvem (ženský s šátkama na hlavě) takže při jízdě na motorce vypadají jako pojízdnej stan – předjížděl sem celý karavany těchdle stanů, než sem opustil obydlenou zónu... Poté sem se, jako David Livingston, prodíral neznámým krajem, objevoval za pomoci svého motocyklu utajené horské stezky, překrásné silnice lemující pláže, krásné vyhlídky, neuvěřitelně klikající se cesty vedoucí v 19ti procentním stoupání do pralesa aby se na horizontu zlomili dolu a se stejnym sklonem padaly zpátky až k hranici mořského přílivu, viděl sem slony, krávy, opice i papouška, nikde nikdo jen já, moře a prales... Vítr přinášel na pobřežní skály celkem solidní dávky vln cákající místy na silnici, a já si vzpomněl na svuj, úkol který jsem dostal doma v Jablonci – abych si zkusil surfování... Jsem tu už 4 tejdny, ale neviděl sem ani jednoho surfujícího člověka, ani jeden surf, takže se omlouvám nenaplněné důvěře a zlomeným srdcím, ale tady se fakt surfovat asi nedá (ani ta fajnová Thajka na Lipe nevěděla kde v Thajsku by to šlo, speciálně jí sem se na to ještě ptal)... Když sem po třech hodinách doputoval do nejodlehlejší části ostrova, objevil se předemnou nápis „DOBRÉ JÍDLO @ PANORAMA“ (jak to píšu, normálně česky)... Okamžitě sem zastavil a šel se podívat co to jako má bejt... Byla to fanová hospůdka skovaná v zeleni pralesa jejíž obrovská terasa skýtala neuvěřitelný výhled na zálic na jihu ostrova... Úvodní seznamovací konverzace proběhla naprosto standardně (Hello – Hello, where are you from)... Po tom co sem šéfikovi sdělil, že z našich luhů a hájů, rozjel svoje „ahoj, děkuju a pjosím“... Než sem se na jídeláku trochu rozkoukal, z repráků spustili Čechomoři, na stole mi přistál šanon a knížka... Objednal sem si a začal studovat co mi zdejší asijský hostinský (představil se jako Jack) přinesl na stůl... V neuvěřitelném štosu svázaných eurodesek nadepsaných „CZ“ bylo nepřeberné množství pozdravů od předešlých návštěvníků, chválících Jackovu pohostinost, jídlo a pití, sdělujících dojmy z jejich návštěvy ostrova, vyprávějících, že jsou v Thajsku poprvé, po druhé, po páté a jedni dokonce po desáté, někteří jen tak s partou na dovolený, jíní na svatební cestě... Četl sem jejich zážitky, pocity a dojmy, rady, tipy, doporučení a nedoporučení... Pak si přisedl Mark (bláznivej Brit asi v mym věku, kterej se s tim moc nesre a vzal to do Thajska z Malajsie a pak pokračuje Kambodža, Barma, Laos, Vietnam, a pak to prej přeletí do Indie a pak se prej uvidí)... Kecali sme tak třičtvrtě hodinky a pak se se omluvil, že musí frčet, že chce eště večer stihnout loď, a zmizel... Když sem dojed dálší várku toho, co Jack vyrobil, šáhnul sem po knížce na stole – začínalo lehce pršet, tak sem se nikam nehnal – řikal sem si, přece ČD (čekáš dlouho, čekej dál, času dost, České dráhy)... Knížka Superguru Bárta od Jaroslava Kmenty (MF Dnes) mě dost zaujala a na dobrou hodinku sem se začet – co dělal nebo dělá Bárta je mi naprosto fuk, ale hrozně se mi líbilo jak je to napsaný, jak mu choděj tajný maily od informátora, jak jede za tim „hlubokym hrdlem“ (Deep throat – aféra Watergate), jak ho někdo sleduje po Praze, atd., až budu v Čechách tak si to budu muset přečíst celý (poprvé, při popisu všech těch míst v Práglu, mi došlo, že já se tam vlastně taky budu se svojí studijní blamáží přesouvat, a že je to nakonec docela fajn, a že se i celkem těšim – pro mě novej pocit)... Dopil sem, svuj skvělej domácí ledovej čaj a pod vykukujícim sluncem vyrazil zas na cestu, projel druhou (východní) polovinu ostrova a v pozdním odpoledni zjistil, že už sem vyčerpal veškeré silnice na tomto ostrově, tak sem se vrátil zpět za Hrbem a Dáňou...
Hodinu sme strávili po hromadě, pak ale a oni, že chtěj jít na jídlo do tý hospody vedle (tam se mi nechtělo, tam už sem byl dvakrát, ostrov jak kráva tak nebudu sedět furt na prdeli na jednom místě), tak sem nekolegiálně využil své momentální motorizace, nechal hrdličky nažrat se v sousedství a odfrčel si sám do jedinýho většího městečka na ostrově... Zaparkoval stroj před restaurací s mořskejma plodama a za odměnu po svym objevitelskym dni se nacpal k prasknutí... Na cestě zpátky chcalo až to hezký nebylo, ale já už zkušeně sebou vozim bundu, tak sem to přestál celkem noblesně... Večer sme zas na něco koukli a já se pak vrhnul do přípravy na tendle článek...
(7. 9.) Ráno sme naskákali s Hrbem na motorku a frčeli podle průvodce směrem k jeskyním... Po extra punkový jílový cestě sme dorazili k budce, kdy sme zaplatili (nemalý) poplatek, utvořili skupinu s průvodcem a dvěma Němkama – Robinou a Elisou (Robina se nápadně podobalo Téře Pušový – tímto zdravim, doufám, že to čte) a vyrazili... Cesta do jeskyně vedla potokem (původní plán byl, že odvezu Hrba – jenž na zemi stále odmítá cokoliv řídit – a vrátim se pro Dáňu, ale rychle sme uznali, že by to s její nohou fakt nešlo – ale už jakš takš chodí i bez berlí, takže bomba)... Pokračovali sme potokem, který se náhle změnil ve vodopád, po němž sme šplhali nahoru bičováni proudem vody do ksichtu... Byla to fakt paráda, přišel sem si jak Tarzan (taky proč ne, vždyť šplhám v pralese po vodopádu)... Poté nás průvodce, kterého sme rychle překřtili na jeskynního bratrance Mistra Tona (pokaždé když to méno použiju, v hlavě mi sepne vzpomínka na méno "master Toma", ale to asi pochopí jen Vojdín), zavedl do úzké štěrbiny mezi skalními masívy a s vyfasovanýma čelovkama na hlavách sme po kluzkém bambusovém žebříku sestupovali do tmy jeskyně... Obrovské jeskyně střídali úzké chodbičky a průlezy, kapala voda, všechno pokryté vrstvou mazlavého bahýnka... Hodinu sme se prodírali chodbami, lezli po bambusových můstkách nad podzemními jezery, koukali na neuvěřitelné vysokou klenbu nad sebou a já si řikal, je to tu takhle milióny let, tak proč by to mělo spadnout zrovna dneska (pocit, že sem ve vnitř v ohromnym šutru, mě nenaplňuje bůhvíjakym klidem, ale nějakej zásadnější problém s tim ale taky nemam), že tam byl sem tam nějakej pavouk asi neni potřeba v jeskyni dodávat, to se tak prostě očekává (ale mam pocit, že se v této záležitosti stávám dost otupělým a nějak na ně prostě seru a nevšímám si jich a oni si nevšimaj mě a je to ok)... Po hodině sme zaprasený všudypřítomnym hnědym sajrajtem vylezli zase ven na denní světlo, absolvovali půl hodinku cesty zpátky skrz plantáž kaučovníků (kdo neměl v ruce nikdy surovej kaučuk, tak to smrdí jak hovno – úplně přesně stejně, bez sebemenších pochyb, až budete mít v ruce bílý pružný hovno, máte v ruce „mlíko z gumovníku“)... Rozloučili se s Němkama a osvištěli zpátky za Dáňou...
Potom sem vyměnil spolujezdce a vzal na výlet pro změnu jedinou slečnu v našem týmu (její noha je pomalu ok, tak proč by musela furt trčet na ubytku, že)... Chtěl sem jí ukázat Jackovu restauraci Panorama, takže sme projeli celym ostrovem až na jih (docela úleva, mít za sebou lehoučkou bábovku místo tunovýho Hrba )... Dali si jídlo, v klídečku koukali na moře... Najednou hroznej psí poplach, všichni čtyři čoklové, který se do tý doby věnovali pouze orálnímu čištění vlastních genitálií, vyletěli se štěkotem směrem o protějšímu zábradlí, jako by byl konec světa... Dáňa zaječela a já se furt rozhlížel a nechápal, vo co jako sakra de... Její „had, had, had“ mi dalo jistou nápovědu, co že to mam svejma očima vlastně hledat, a tak se uviděl dvoumetrovou zelenou svini plazící se asi 10 metrů od nás po bílym zábradlí krásný Jackovy vyhlídky... Šefik se nic nebál, vzal na hada klacek, já ho z uctivý vzdálenosti blejsknul, on hada schodil dolu, ten odlez pryč a Dáňa si zase mohla sundat svoje nohy z lavičky... Myslim, že se jí dost ulevilo, když sme odtamtuď odjeli zpáky za Hrbem...
Večer sme společně navštívili město (logisticky absurdní situace, musel sem jet s jednim tam, vrátit se a odvíst druhýho, na cestě zpátky z města taky samozřejmě na 2x), dali večeři, pokoukali po krámkách a nakonec v šopu u nepříjemný báby si každej z nás koupil sluneční brejle – určitě 100% pravý Rejbeny původně v přepočtu za kilo (každej sme na těch svejch našli nějakou chybu a bábu eště odrbali jak to jen šlo – Hrb je měl prasklý, já měl děraví sklíčko a Dáňa je měla poškrábaný)... Na pokoji se pak oni věnovali literatuře a já psal, teď už ale oni chrápou, takže vás samozřejmě nemůžou pozdravovat a tak zdravim jen já sám...
Mějte se, zdraví Roman :)