Koh Lipe
V Hat Yai místní nakonec přehodnotili své plány a místo zbytečné cesty k moři do nějaký, sice spešl, ale zbytečně vzdálený restaurace, nás vzali do prapodivný restaurace v centru města... Obsluha byla dost jetá, většinou ladyboyové (holky který holky přece jen tak uplně nejsou, ale dost blbě se to pozná), jídlo pálivý, kdyby bylo pálivější eště o fous víc, přišel bych si jak na ochutnávkách chilli jídel od Krause (kdo nezná tak: https://www.youtube.com/watch?v=4TzEtLUs4cs )... Místní nás zase měli za alkoholiky (pro mě uplně novej pocit, doma mě přepije skoro každá holka nad 16let a 40kg)... Celkově divnej večer, já, sedíc na židli jsem si s běháním mrazu po zádech uvědomoval, že ve vejšce mejch očí, pod minisukní servírky stojící vedle mě, není to, co bych tam tak uplně očekával, takže nasucho polknout a otočit se jinam, oči pátraj kam se podívat a náhle mi dochází, že ten zadek v upnutejch mini-kraťáskách, na kterym se instinktivně zastavujou, taky neni tak uplně holčičí... Ale kromě toho se to dalo, byla docela sranda, poznali sme dalšího Bossovýho kamaráda (za ty dvě a půl hodiny s asi 40x vyfotil – jako sám sebe samotnýho, různě se tam s tim foťákem nakrucoval a vůbec byl hroznej, ale místním to přišlo uplně normální, tak sem si své vnitřní znechucení nad tim, kdo to vedle mě sakra sedí, nechal fakt jen ve vnitř, i když sem s tim dost bojoval)... Pak nás Boss hodil zas na ubytko a šli sme spát...
V 7:15 ráno nás Boss zase vyzved (obětavej jouda, já bych se na nás vysral) a hodil nás na autobusový nádro, my poděkovali, zamávali, nasoukali se do dodávky a frčeli sme napříč Thajsem, sbohem Tichý oceáne bylo to fajn, nazdár Indický oceáne, tak jak to jde?
Po cestě řidič rozvez pár zásilek (nejspíš tu autobusy plní i funkci PPL), zastavil každýmu (samý místní pochopitelně) kde si ukázal (takže před domem nejlíp), až se vozidlo uplně vylidnilo a my tři s pocitem luxusního soukromého dopravního prostředku dorazili osamocený do přístavu Pakbara... Dáňa se svojí nohou spálenou od páry ze sauny s místníma (asi dva dny před tim, než my přiletěli do Hat Yai – ze začátku to bylo v pohodě, ale pak se to začalo zhoršovat. Je to její noha, tak ať si s tim dělá co chce, bejt to moje noha, tak s tim někde ležim a nikde nepřejíždim, ale chtěla jet, tak ok) doklopýtala z autobusáku do přístavu (asi 200m)... Koupili sme pořádně mastnej ticket na loď, nalodili baťohy, pak sme půl hodiny čekali (netušim na co), a pak sme nalodili sebe... Slunce pálilo jak děvka, a my uháněli lodí po hladině, minuli nespočet nějakejch jinejch ostrovů (malejch, středních, velkejch i obrovskejch), kam se ale nejezdí (protože národní park), až sme po hodině a půl dorazili na Koh Lipe (někdy to taky píšou jako Ko Lipe, prostě ostrov Lipe)... Samozřejmě slunce nám za tu dobu dalo slušnýho čouda, protože jak sme frčeli, tak cáká voda a fouká vítr, tak člověku nedojde, že se pálí (že se máme namazat nás napadlo už při čekání v přístavu, ale opalováky s báglem už byli jaksi v lodi)... Ale jako nic strašnýho (píšu to tři dny zpětně, už sme hnědý)... Procházeli sme tropickej ostrov a hledali ubytování (Dáňa, její noha a naše tři bágly seděli na pláži)... Měla to bejt dost turisťárna, ale nikde ani noha, prázdný pláže, ve městě (trochu větší než bylo Pai) místní stavěj a opravujou, bary zavřený, bělochů tak maximálně 20 na celym ostrově... Našli sme něco trochu schopnýho za rozumnej cash, kam složit hlavy (no, máme sprchu, záchod kterej se splachuje kyblikem a nemáme umyvadlo, tak asi tak)... Vrátili se na pláž, nastěhovali se (hodili bágly na zem), Dáňa si lehla s nohou nahoře a my si šli užít odpolední koupání, pak šli na jídlo, zase koupat, a tak, taková klasická dovolená... Vrátili se pro Hrbovu slečnu, dali večeři, pak jí odvedli zas ležet a my si sedli s drinkem na pláž, koukali na hvězdný nebe a taky jak místní sbíraj kraby (asi na žrádlo na další den)...
Další den (k snídani zas rejže) sme vyrazili (zas jen my dva) do vody, tentokrát sme se vybavili na potápění brejlema, šnorchlem a moje kamera si konečně taky vydobyla trochu respektu a tak máme skvělý podvodní (a nadvodní) fotky a videa, plavali sme s Nemem a Dory a viděli snad všechny mořský vobludy, hezký, vošklivý i ty uplně vodporný... Pak se loupla zas rejže a nakonec dne sme dali eště večerní koupání, voda teplá jak chcanky a nádhernej západ slunce nad palmama a pláží „našeho“ tropickýho ostrova... Potom sme všichni tři vyrazili do skoro umřelýho centra městečka (opravdu nechápu, proč tu nikdo neni, vim, že maj lidi všeobecne zafixovaný, že se sem jezdí v zimě, ale voda krásná, počasí krásný, lidi usměvavý a příjemný, tak vo co kurva go?!), sedli si na zahrádku, dali nudle k večeři, Hrb šel podpírat Dáňu cestou zpátky do pokoje, a já zatim konverzoval se skvělou slečnou, který ta restaurace patřila - byla fakt chytrá, uměla skvěle anglicky (až sem se styděl, že tady nějaká ostrovní kuchtička hází takový hi-tech fráze, a já jen kejvu), byla zcestovalá a přišlo mi, že fakt všechno ví, všemu rozumí a hrozně hezky se s ní povídalo (takovýdleho člověka, kterej by mi takhle seděl sem zatim potkal jenom jednoho, tak sem z toho byl na větvi)... Tak sme tam asi 2 hodiny kecali, než konečně přišel Hrb zpátky (já mezi tim vyzjistil spoustu věcí, je jí 29 (přírodo, poser se třeba, vypadala stěží na 20), je z Bangkoku, má starší sestru atd., atd...)... Tak sme dali společně ve třech každej jeden drink a se začínajícim deštěm sme se s ní rozloučili a šli spát...
Třetí ráno na Koh Lipe, dostal sem nápad, že si koupim svuj vlastní opuštěnej tropickej ostrov, vybuduju tam nějaký chajdy pro turisty a doživotně budu rentiér (tadle myšlenka mě držela skoro až do večeře)... Ráno sme dopravili Dáňu do místního Health Centra (chtěli sme nemocnici, ale tu tady holt nemaj), protože noha začala vypadat dosti nevábně, oni s Hrbem vlezli dovnitř, ale já sem si řikal, že to tam nemusim tak uplně sondovat, tak sem šel před nemocnici v jejimž sousedství je tady lokální ostrovní základka, chvíli si prohlížel písanku jednoho žáčka a pak sem se přesunul na hřiště kde kluci (asi v rámci tělocviku, přece jen nebylo ani 11 hodin) hráli fotbal, tak mě tahali, ať se k nim přidám, tak sem tam asi hodinku s nima pobíhal po školnim hřišti (bylo jim tak 11, 12, takže sem jim se svym fotbalovym umem ještě docela stačil a neutrhnul sem si nějakou zásadní ostudu), přišli se podívat i místní mudrcové a stařešinové, co to tam pobíhá za bílýho blba, a bafaje z dýmky to hrozně komentovali (thajsky samozřejmě, takže je dost možný, že věta „jak to hraje ten debil“ se tam taky párkrát objevila)... Dáňu sme vyložili zase na pokoji a šli zase šnorchlovat, vydali se tentokrát dál na útes okolo minaturního ostrůvku vzdálenýho cca 200m od pláže, tam se k nám přidal nějakej Španěl, že jeho žena to nesnáší, a že se válí na pláži s knížkou, a jeho, že to samotnýho prostě nebaví, tak sme šnorchlovali ve třech... Ve vodě sme strávili zase celý odpoledne čuměním do korálů, na ryby a další mrchy, voda děsně teplá (stejně tak vzduch), takže nemusíte vylejzat a ohřejvat se, je vám vedro i v ní... Když sme toho měli plný kecky, dali sme si s Hrbem burgra (chce to změnu, rejži nebo produkty z ní žerem přecijenom už 3 tejny a leze mi to nejenom krkem), vzali nějaký jídlo Dáně a šli na ubytko... Hrb tam zůstal aby jí dělal zábavu a ona se tam po celym dni nenudila eště večer, já vyrazil za svou oblíbenkyní z předešlýho dne do její pronajatý restaurace (za kym jinym taky, když nikoho jinýho jinýho neznám), dal si u ní palačinku, pak mi představila svou o šest let starší sestru, o který mluvila minule, a která neuměla anglicky ani slovo (ty dvě si byly podobný asi tak jako já se podobám na Eddieho Murphyho)... Potom přišli nějací místní borci, tak sme tam seděli v 5ti, ten jeden pořád ukazoval jaký má svaly (pravda, byl nařvanej jak hovado), a že dělá thajskej box (zatim sem v Thajsku nepotkal člověka kterej dělá nějakej jinej sport) a ať mu já ukážu svoje svaly (to se mi teda moc nechtělo), tak mi nalil do skleničky by voko trochu nějaký rejžový whisky, ať zkusim, tak sem se nadech a ten odpornej sajrajt byl ve mě (trénink ze Vsi se občas hodí) a s úsměvem na tváři sem mu vysvětloval, že i když nejsem žádnej píč, tak jeden panák prostě evropana nerozhodí, ať je to sebevětší papír... Tak řikal, že to neni možný, tak sme to opakovali asi 3x (myslim, že mi z toho vyrostli chlupy na hrudi), a on pak řek, že to nemá cenu že mu to všechno vypiju (místní totiž nepijou skoro vůbec, a sou hned nalitý – chybí jim nějakej alkohol odbourávající enzym v těle či co – takže když pijou panáky tak si to neodměřujou jako my 0,04 ani 0,02, ale oni to lejou do víčka a pijou jedno a dolejou do trojky kolou... Ale tendle chlastal teda fest a čístý, takže sme tam skoro půlku tý flašky vypili)... Tak, že teda pudou, tak mi eště ubalil cigáro (tady to nervou klasicky do papíru, ale maj takový ultra-tenký dřevěný hobliny do kterejch to balej - mami, to pochopíš, to sem prostě nemoh odmídnout) a odešli... Já ještě chvíli zůstal, dal si ledovej čaj, ale pak už umírající centrum umřelo uplně a já se vrátil za Hrbem a Dáňou...
Další ráno (3. 9.) se celá habaďůra se zdravotnickym střediskem opakovala a já, poučen co se chystá, sem radši zůstal na pokoji a napsal první část tohodle článku... Potom, když se vrátili, vyrazili sme s Hrbem na pláž, usmlouvali (po neuvěřitelnym tyjátru odcházení a vracení se, hádání se, kroucení hlavou, vysvětlování, že jiný turisti tu nejsou, a že jinej kšeft mít stejně nebude a jeho rodina zemře v trýznivých bolestech hlady) loď na ohromný protější ostrov tyčící se (proti našemu zakrslíkovi) do závratný vejšky a obývaný jen jedním správcem národního parku... S našim šnorchlovacim vybavenim sme se prodírali přes pobřežní skály na úplně opuštěnou pláž (jen jeden místní teepek pak přijel poblíž lodí lovit mušle), jediný naše dvoje stopy na úplně hladkym písku, azuro nad hlavou, tyrkysový moře, celkem by se to dalo nazvat jako dost kýč, ale byla to mrda... Prolezli sme korály, nafotili nějaký ty hvězdice, murénu (ryba vypadající jako had, z který byl Hrb hotovej, že jí vidí, zato já to měl prostě jen za další divnou rybu) a samo-nafukující se rybu (taky z Nema, eště že ty animáky máme), prozkoumali, co se dalo (např. ledovej sladkovodní potok deroucí se přes pláž, aby se vzápětí nerozeznatelně rozptýlil v nekompromisní slané mase vod nádherně modrého moře)... Po nějakých 5ti hodinách nás ten, co nás tam vez, zase vyzved (měl dost zpoždění, už sem měl trochu strach, že se na nás vysere a my ten kilák buď budem muset doplavat – to by sme byli velký pankáči – nebo tam budem přespávat u toho správce)... Šli sme zpátky k nám, po cestě se najedli a koupili jídlo pro Dáňu aby nemusela vstávat... Já si vzal počítač ven, sedim na lavičce a píšu tudle tu šaškárnu, před asi patnácti minutama tu byli nějací asijští turisti (asi Korejci – vypadali jako místní, ale měli foťáky na krku) a hrozně zkoumali co tu jako dělám, tak sem s nima pět minut prokecal... Pudu se kouknout co ty dva na pokoji zas řešej a až najdu na tomdle internet-nesnašejícím ostrově nějakou wifinu, tak to hodim na net...
Tak se mějte, už jen obligátní: „zdraví Vás Roman a Hozna“ kdyby u toho aspoň byl, když to píšu, ale tak přítelkyni bolí nožička, tak to člověk to tak nějak chápe... :) Mějte se hezky :)
Tak s internetem se to má následovně, prošel sem 4 hospody, ve kterejch ho maj napsanej na ceduli (wi-fi free), ale ve všech mi bylo řečeno, že se omlouvaj, ale že to maj porouchaný... Až v pátym podniku (poslednim, na ten sem spoléhal uplně nejvíc) mi řekli, že wifina jim taky nefunguje, a taky, že internet nejde na celym ostrově, protože prostě mrak... Tak to mi mohli říct už v tý první, a já bych nemusel ještě čtyřikrát vysvětlovat servírce v každý hospodě, že si něco objednám, když chytim net... Vyrazil sem za svojí oblíbenkyní, která řikala, že to zkusí přes soukromej hot-spot z telefonu (telefonní internet tu zřejmě takovou závyslost na počasí nemá), ale Dáňi ubohej stařičkej noťas si s iPhonem do noty moc nepadnul, takže sem po půl hoďce uznal, že to prostě nejde, tak sem jí aspoň poděkoval za snahu a vrátil se na pokoj, koukli sme na film a šli spát...
Dneska ráno (4. 9.) šel Honza s Dáňou naposled do centra s nohou (zejtra to tu balíme), noha prej lepší, tak zaplať, že se můžem posunout zas o dům dál... Když přišli z nemocnice, dalo se počasí do deště, tak sme zůstali všichni společně na pokoji, protože co v dešti taky, že jo... Hráli sme nějaký hry a pak, když přestal chcanec a tropický slunce se dalo znova do práce (lehce po poledni), vyrazili sme s Hrbem naposled na naší šnorchlovací pláž... Zase sme objevili nový mořský potvory – prapodivný mořský koníky (který ale nebyli vůbec zatočený, ale plazili se po dně jako hadi v poslednim tažení), hveždice (který ale neměly ty nohy dokola a byli to jen takový pětiúhelníkovitý koule) a rybu vypadajíci jak list papíru (ze zadu nebyla skoro vidět, tak dvě čísla na šířku, ale skoro půl metru na vejšku, z boku ohromná, tak 40x50cm)... Po došnorchlování se sme se vrátili za Dáňou, zabalili věci na zejtřejší přesun, pak zase ve dvou vyrazili do zdejší civilizace, dohodli si fleka v lodi zpět na pevninu, dali pizzu u Itala, kterej sem před třínácti lety přestěhoval (bůhví před čim ten člověk utíkal), a pak konečně našli podnik (vypadající na nás až moc seriózně) kde maj, po pěti dnech bez, už celkem vytouženej internet. Tak tu tak sedíme, kecáme a pijem přepáleně drahou kolu... Celkem slušně tu hrajou, tak se to tu možná krapítek natáhne... Tak konečně, mějte se krásně, zdraví Románo s Hrbem