Koh Phi Phi
8. 9. sme dopoledne zabalili a chystali se opustit ostrov Lanta... Za docela slušný prachy sme sehnali lístek na loď i s taxikem do přístavu... Poučeni minulým nezdarem sme do sebe s Dáňou nafutrovali kinedril, nalezli na střechu uzoučký lodě a vyrazili na hodinou cestu vstříc Koh Phi Phi... Na ostrov prapodivného tvaru (na mapě vypadá jako písmeno „H“, sou to jako by dva hornatý ostrovy spojený úzkym nizoučkym pruhem pevniny, na kterym je město, jinak v těch horách je více méňe hovno) zhruba v době oběda... Již klasický vyloďovací rituál, posadili sme Dáňu s baťohama do stínu a vyrazili hledat nějaký bydlení... Hrb (jako vůdce naší hledací výpravy) nás ale nasměroval ven z města do uplný řitě, kde byli jen nóbl luxusní chajdy za strašnou pálku... Tak sme se vrátili po hodině zpocený jak prasata na základnu k Dáně a vyrazili na druhou stranu... Muj nedovyvinutý orientační smysl pátral po centru, ale než sme tam došli, odchyt nás nějakej dealer s ubytováním a na náš požadavek, že chcem to nejlevnější reagoval pohotově ukazováním fotek... Dál hledat se nám stejně nechtělo, tak aspoň tak... Za dvacet minut přiběh teepek (my mezitim vyzvedli Dáňu na základně a dotáhli krámy k boudě) s károu, naházel do ní naší výstroj a výzbroj, na vrch si sedla Dáňa a tlačil to kamsi pryč... My s Hrbem šli za nim, Hrb fotil Danielu na vozejku a já zkoumal a prohlížel kam že sem se to zase dostal... Město bylo tak trochu podobný Bangkoku, ale kůli nedostatku prostoru všechno bylo menší, vyšší a nahňácanějc na sobě... Náš soumar protáhnul svuj narvnej vozejk napříč celym městem a začal stoupat někam kamsi nahoru... Když se kopec zvednul tak, že už to nedával, přijelo auto, přeházeli sme všechno z vozejku do auta a za 2 minuty jízdy sme byli „doma“ (bambusový resort na konci cesty)... Nafasovali sme klíče a vlezli do naší miniaturní chatičky... Na bambusový zemi 3 postele s moskytiérama, bambusový zdi, střecha z bambusovýho listí a malinká bambusová koupelnička se sprchou (studenou), umyvadýlkem a záchodem, kterej splachoval, jenom když se mu chtělo, jinak smůla... Zahodili sme bágly a spocený šli na pláž, dali nějakou tu koupačku, cajdali po městě, a taky si samozřejmě dali jídlo... Pak sme se oni vrátili k nám na kopec, já si našel v centru krásnej sport bar a se zaujetím (spolu s vedle mě sedícim postaršim chlapíkem z Británie) sem sledoval další pokračování seriálu Formule 1 z Italské Monzy... Pak dorazil Hrb a tak sme vyrazili objevovat noční život... Konečně nějaký lidi, po mrtvym Lipe a umírající Lantě to na Phi Phi žije naplno... Všude někdo něco prodává (vnucuje) sluneční brejle, masáže, trička, suvenýry, chlast a mezi dalšíma mnoho věcma taky jídlo, je tu pizza, italský těstoviny, kebab, dokonce sem viděl na zdi v restauraci na obrázku i řízek (to už by bylo ale přehnaný žrát na tropickym ostrově při západu slunce řízek, to je trochu zhovadilost)... Na pláži párty, ohňový show (plivou oheň, točej ohněm, přeskakujou oheň, podlejzaj oheň)... Množství podnapilejch turistů pohazujících svými údy na pláži do rytmu západní hudby... Tak sme to prošli chvíli poseděli a pak šli unaveni po přesunu radši spát...
Další den (9. 9.) sme se šli všichni na pláž znovu, tentokrát od dopoledne, váleli se na pláži s koktejlama, plavali, s Hrbem sme po provaze z vody šplhali na zakotvenou nákladní loď ve snaze obsadit jí, ale neni to prdel tam vylíst a vezli jen nějaký dřeva, malej bagřík a asi tisíc let starou dodávku, tak sme toho nechali s tim, že za tu námahu ze šplhání ten náklad beztak nestojí... Pak začalo pršet, tak sme se šli najíst a než Hrb dotlač kárku s Dáňou k nám (má puchejř z těch berlí nebo co), byl už skoro zase večer... Hrb si musel nutně prohlížet nějaký jeho debilní vojenský píčoviny z války, takže zůstal večer na pokoji, jeho buchta toho zas měla plný kecky, tak sem vyrazil sám... Vylez sem 596 schodů, abych zjistil, že sem teprv v půlce cesty na vyhlídku na kterou sem si to západ slunce namířil... Doplazil sem zbytek cesty, kterej už díky bohu nebyl po schodech, ale jen po neuvěřitelně prudký betonový cestě, dřepnul na poslední ostatníma turistama neobsazenej šutr a čuměl z pekolný vejšky na minuáturní město s malinkejma lodičkama v přístavu a pidi-lidma chaoticky se pohybujícíma zdánlivě bez jakýhokoli cíle... Tak sem tam seděl asi půl hodiny, slunce zapadalo neuvěřitelně pomalu (nevim jak je to možný, tma se v Thajsku dělá děsně rychle, jako by někdo přepnul vypínač) a když už to vypadalo, že to bude konečně zajímavý, přišel mrak bylo vidět hovno, tak sem se na to vyprd a za zbytků posledního denního světla zase slez z vyhlídky dolu do města... Prošel sem pláž, dal si pro jistotu ještě jednu véču, prohlíd večerní trh a šel spát...
Na následující den (10. 9.) sme měli naplánovanej výlet na lodi... Tak sme ráno vyrazili společně do města, že zjistíme co a jak, kolik to kde stojí a tak dál... Ale počasí začalo zase bláznit (víc než 4 tejdny skoro bez deště – nepočítám-li prales – a teď si to začne hrát na fajnovku a dělat drahoty), tak sme loď odložili na další den a šli přes půl ostrova na odlehlou dlouhou pláž (originálně pojmenovanou Long Beach), aby sme nechodili furt na to stejný místo... Cesta byla fakt na hovno (fakt nevim jak by to nazvala Dáňa táhnoucí se tam o berlích)... Flákli sme sebou do písku, Hrb šel šnorchlovat na Shark Point, že chce vidět žraloky, já sem si řek, že fakt nemusim bejt u všeho, tak sem mu ty žraloky nechal a držel se střídavě u břehu a u baru... Na cestu zpátky sme si zaplatili loď, protože proč to absolvovat znova, když se tomu lze za vtipný prachy jednoduše vyhnout a eště ušetřit nějakej ten čas... Zase nějaký jídlo a večer sme se rozdělili na nákup nějakejch těch prezentů, už se nám to tu přeci jenom taky krátí... Neni sranda tu něco vybrat, maj tu něco, co nazývají jako univerzální velikost – tak to děkuju, to ste mi pomohli... Jinak sem nově objevil, je tu halda tetovacích salónů, takže sem znovu nalezl svou dětskou obsesivní lásku k této zkrášlovací metodě, koukal pod ruce tatérům, kteří tu používají místo klasického strojku bambusové jehli, jež namáčejí do barvy, a pak do nich z druhé strany mlátí paličkou a zabodávají je do kůže tetovaného... Takhle jsme strávil celý večer, pozorováním, vybíránim, očumovánim, zíránim a zkoumánim... Pozdě večer sme se sešli na ubytku, koukli v rychlosti společně na film (teda jeho prvních 20 minut) a usnuli...
Ráno znovu déšť, takže bohužel, loď se ruší, v tomhle to fakt postrádá smysl... Zase sme vyrazili do města, rozdělili se a tak každý sám prolejzal obchody a znovu a znovu vybíral a přebíral co v nich vlastně maj (i v lékárně se tu daj koupit plavky a alkohol, jo je to za obchod na první pohled neni zdleka určující, všude tu maj všechno, někde i něco navíc)... Šel sem na supr těstoviny, u vedlejšího stolu seděla Anglická trojice – maminka tak pětatřicet, syn tak 5, 6, a pak slečna, ne o víc než 5 let starší než já, pro kterou nedokážu vybrat příbuzenskej vztah, buď teta toho kluka, ale podle chování spíš milenka maminky – každopádně ten kluk byl fajn, koukal na tabletu na „vzhůru do oblak“ a když viděl, že se nudim při čekání na jídlo, tak vzal tablet a sed si snim ke mě, tak sem u jídla skouknul půl animáku... Pak sem pokračoval ve křižování města, náhodně sme se všichni tři potkávali a zase rozcházeli ve městě, až sme se nakonec všichni sešli v naší bambusový boudě... Já si pak užíval poslední den internetu, Hrb šel kalit s lidma z vedlejší boudy, Dáňa vyrážela ještě do města... Když sem si přečet úžasnou novinu, vyrazil sem do města si dát něco na oslavu... Tento den – 11. 9. si svět bude pamatovat jako výročí útoku na WTC v New Yorku, já jako den oslav podpisu dvouleté smlouvy a přestpu Kimiho Räikkönena po čtyřech letech zpět do Ferrari... Dal sem si (dvojtou) vodku s redbullem, šel na masáž, a pak zamířil na párty na pláži... Potkal supr lidi, v hlavě mi obzvlášť uvízla neuvěřitelně krásná Jihoameričanka Rudy z Venezuely (tmavá, černý oči, černý vlasy, šatičky možná na muj vkus až trochu krátký, ale tak co, že)... Asi hodinu sme tancovali a kecali, pak ale musela odejít, protože její kamarádka se zbořila jako to prase a ona jí musela odvíst na pokoj... Tak sem se chvíli potloukal kolem a pak se seznámil s děsně usměvavou Lindou (Němka, bloďatá, modrý oči – tehdy sem se ujistil, že moje preference opravdu nejsou ovlivněny barvou vlasů, narozdíl od preferencí mých povrchních kamarádek – že jo Domčo a Eliško)... S Lindou sme pařili taky asi hodinu, ona u toho zdatně lemtala místní pivo, ale když se pak nalitá rozhodla tancovat na stole, řekl sem si, že u tohohle už asi bejt radši nechci a odebral se na ubytování... Po asi 15ti minutách dorazila nasraná Dáňa, že si jí Hrb nevšímá, že na ní sere, a že je tam s těma z vedlejší boudy, po dalších 20ti minutách dorazil nalitej Hrb a okamžitě usnul...
Takže vás zase zdravim jen já, mějte se Roman :)
(fotky má na starosti Honza, takže nejdřív zejtra)